Pozdrav od Ellen


          Tentokrát bych se s vámi ráda podělila o něco, co se nám tento týden stalo. Máme zde na pár dní na návštěvě mou kamarádku Katku, která za námi v pondělí přiletěla. Chtěli jsme ji ukázat místní pláž, tak Martin půjčil v kempu od kolegů dvě kola, jedno máme, abychom tam mohli zajet. Výlet byl super. Když jsme se odpoledne vrátili domů, chtěli jsme jako obvykle kola přidělat na zámek k mříži u našeho domu, ale říkali jsme si, že se nikdy nic tady ještě neztratilo, každý nás informoval, že se tu nekrade a taky zámek není příliš dlouhý, aby pobral všechny tři kola. A tak jsme je tentokrát nechali volně. Martin se chtěl ještě později vrátit na pláž a tak kolo kolegy Edy, které bylo z těch našich kol nejlepší, nechal hned nahoře, aby nemusel pak vše přehazovat. Nakonec se rozhodl, že nikam nepůjde a že půjdeme až všichni společně na večeři do vojenského kempu. Vyšli jsme ven a najednou jsme zjistili, že jedno kolo chybí. A zrovna to Edovo. Někdo ho ukradl. Ani si nedovedete představit, co se nám honilo hlavou při představě, že musíme Edovi vysvětlit, že jsme mu nechali ukrást kolo. Nálada se hned zhoršila, ale pak jsem navrhla, že my nic nevyřešíme, že nám může pomoct jedině Pán Bůh. A tak jsme na cestě zastavili a pomodlili se, aby Pán Bůh působil na toho člověka a on nám to kolo vrátil. A pokud ne, aby Edo nebyl naštvaný a přijal to, co se stalo s jeho kolem. Abych se přiznala, spíše jsem počítala s variantou, že bude na druhý den Martin vše vysvětlovat. Po večeři jsme šli zpět a první co nás zajímalo, jestli je kolo na svém místě. Žel se tak nestalo. Manželka majitele bytu, kde bydlíme, nám poradila, že bychom měli jít hledat na univerzitu, která je kousek od nás, protože je tam spousta cizích studentů, kteří kolo potřebují, a určitě si ho vzal někdo od nich. Možná, že bychom na něj natrefili. Martin ještě řešil něco s majitelem bytu a tak se zdržel a mezitím se setmělo. Šance na nalezení kola byla mizivá, areál univerzity velký a tma tomu moc nepomohla. Ale i tak se s námi rozloučil a šel kolo hledat. Asi do tří minut byl ale zpět v bytě. Ptala jsem se ho, co tu dělá, jestli to vzdal a on s radostí nám oznámil, že kolo je před domem. A taky ho hned zamknul, aby se zase neztratilo. Nevíme, jestli si kolo někdo jen půjčil nebo opravdu ukradnul, ale byli jsme tak vděční Bohu, že nám pomohl a udělal zázrak. Pro nás to byla velká zkušenost. A potěšilo nás, že když Martin na druhý den vrátil kolo a řekl Edovi, co se stalo a jeho reakce byla překvapující a milá. Jsme rádi za takovéto zkušenosti, protože vidíme, že i tady se Pán Bůh o nás stará.